HISTORIE FARNOSTI
První historické zmínky o studnickém kostele pramení z roku 1342. Majitelka panství a obce Studnice Kateřina, vdova po šlechtici Hartlebovi z Boskovic, darovala kostelu sv. Jiljí se souhlasem svého syna Ješka pro spásu duše svého zemřelého manžela dva nájemní lány ve Studnicích, spolu s jedním toho času zpustlým půllánem ve vesnici Měchnov. Při této příležitosti také nařídila, aby v případě prodeje svobodného dvora ve Studnicích, okolních lesů nebo jejich částí, byl z tohoto prodeje odveden kostelu desátek. Kateřina z Boskovic také poručila zdejším usedlým odvádět po věčné časy faráři na jeho podporu tzv. malý desátek.
O tom, že ve Studnicích existovala duchovní správa a působil zde farář, máme důkaz z 29. 8. 1390 v listině Jana z Gulenu, kterou ukončuje spor o krásenské obročí. Krátce se pokusme nastínit okolnosti tohoto sporu. Pustiměřská abatyše Juta obsadila po smrti posledního faráře Ondřeje krásenskou faru Martinem z Frenštátu. Martin z Frenštátu byl ale z Krásenska vypuzen jistým Mikulášem Jindřichem z Pustiměře, kterého dosadil studnický farář. Spor musel urovnat až Jan z Gulenu, oficiál olomouckého biskupa, který potvrdil, že dosazení Martina z Frenštátu bylo po právu a zcela legitimní a jedině pustiměřský konvent má právo investovat faru v Krásensku.
Od roku 1390 se na více než 250 let dějiny odmlčují. Během této doby studnická fara osiří a duchovní správa v obci zaniká.
- Historie farnosti od 17. století
V roce 1658 je jmenován kostel sv. Jiljí pouze jako kostel filiální. I když některé prameny spekulují o tom, že ještě okolo roku 1672 měl kostel vlastní křtitelnici a byl tudíž farní, tato informace se jeví jako nepravděpodobná. Pokud by ještě v 2. polovině 17. století ve Studnicích fungoval farní úřad, těžko by Studničtí v roce 1731 bojovali o zřízení alespoň kaplanky.
Během období neexistence duchovní správy ve Studnicích zaopatřoval duchovní úkony farář z Pustiměře. Za svými věřícími musel putovat celkem daleko (12 km), cesta vedla lesem asi 2 a půl hodiny, takže zvláště v zimě to nebylo nic příjemného. O nelehkém putování pustiměřského faráře do Studnic se nám dochovala pověst vážící se k místu zvaném U Panáčka. Podle této pověsti se na místě vzdáleném asi 1 hodinu jižním směrem cestou zvanou pustiměřskou udál tento příběh: Jednoho dne se musel pustiměřský duchovní, zvaný panáček, vydat do Studnic, aby zaopatřil umírajícího. Při zpáteční cestě lesem mu přes cestu přeběhla zvěř a vyplašila jeho koně. Kůň se vzepjal na zadní a faráře shodil se sedla. Duchovní spadl tak nešťastně, že svému zranění podlehl. Po časy byl na tomto místě udržován na památku obraz s vyobrazením tohoto smutného příběhu.
Vzdálenost filiálního kostela od fary způsobovala velké problémy věřícím i faráři, a to nejen v případě nutnosti rychle zaopatřit umírajícího poslední svátostí. Na vzniku samostatné duchovní správy ve Studnicích měla tedy zájem celá obec. Biskup kardinál Wolfgang Hannibal Schrattenbach jejich prosbě vyhověl, a tak v roce 1731 vzniká z jeho milosti ve Studnicích lokální kaple.
Celá obec studnická se na oplátku zavázala, že poskytne kaplanovi obydlí, které bude v řádném stavu udržovat a na vlastní náklady opravovat. Také, že mu poskytnou kromě peněz též obecní louku k pastvě dobytka, každý rok mu nadělají a odvezou 10 sáhů dříví a další výhody.
Kaplan měl na starosti věřící ve Studnicích, Krásensku, Podomí, Ruprechtově a také v roce 1774 vystavěné osadě Odrůvky. V roce 1784 byla tato lokální kaplanka povýšena na kuratelu a v Krásensku byl pro obce Podomí a Ruprechtov ustanoven nový lokální kaplan. O rok později se datuje vznik krásenské kurately, takže tyto obce odpadly z kompetence studnického kaplana.
Na faře v roce 1852 vypukl požár. Živlu padlo za oběť kromě samotné farní budovy i hospodářství. Brzy nato byla ale fara opravena. K farářovu obydlí patřil také sklep, špizírna, malá komůrka vedle kuchyně, půda, záchod a hospodářské budovy: stodůlka, chlév, kurník, pícnice, seniště, drvárna. Na dvorku byla 6 metrů hluboká studně, krmník a hnojiště. Kolem fary se rozprostírala zahrada, obehnaná kamennou zdí. Zahrada byla vysázena ovocnými stromy a sloužila taktéž k pěstování zeleniny a květin.
Farář musel vést také účetnictví farního úřadu. V 1. polovině 19. století přicházely do farní pokladny příjmy z nájmu pozemků. Studnická lokálie pronajímala pozemek zvaný Padělek a Kopanina. Dále farář mohl hospodařit se zádušními penězi a s příjmy ze štóly. Nemalý příjem také plynul z poplatků z kostelních lavic.
V roce 1881 proběhla na kostele nákladná přestavba: na jehlancové čtyřhranné věži, která stála mimo hlavní loď kostela, byla posazena věžička ve tvaru cibule. Kostelní věž byla vysoká 38 metrů a jelikož nebyla pevnou součástí kostela, vcházelo se do ní z pavlače po dřevěných schodech. Samotná loď byla nižší než dnes, světlo pronikalo 6 okny, střechu pokrývaly šindele. K věži se přistavěla předsíň. Došlo tak ke spojení věže a kostela do jednoho celku. Střecha předsíně však byla mnohem menší.
V roce 1886 do kostelní věže uhodil blesk. Naštěstí kromě mírně poškozených zdí nezpůsobil jiné škody, přesto se nechal v roce 1889 instalovat hromosvod. Pro studnické poměry to byl vůbec první hromosvod v obci.
Jako stavebního materiálu pro stavbu studnického kostela bylo zčásti použito kamene a zčásti cihel. Vnitřní prostor kostela byl 24 metrů dlouhý, z toho na presbytář neboli kněžiště vycházelo 19,5 metru a na loď 4,5 metru, šířka lodi byla 7,5 metru v presbytáři, zatímco výška lodi dosahovala 7 metru, presbytář pouze 4,5 metru. Podlaha byla dřevěná, tzv. bazilikového slohu, v roce 1894 dřevo nahradily pískovcové plotny. V zadní části za kněžištěm je ještě přístavba sakristie. Tato přístavba se datuje do roku 1902.
Hlavní oltář zasvěcený sv. Jiljí býval původně dřevěný. V roce 1896 konsekroval olomoucký arcibiskup Theodor Kohn nový oltář, který měl podobu mramorového sarkofágu. Nad oltářem se rozprostíral dřevěný bíle mramorovaný tabernákl, kterého strážili po obou stranách 2 pozlacení cherubíni. V roce 1901 byl znovu obložen vyšívaným hedvábím. Hlavní oltářní obraz zobrazující taktéž světce sv. Jiljí zdobil kostel od roku 1766, kdy ho stvořil malíř J. A. Sebastiny až do roku 1854. Potom byl pořízen obraz nový, tentokrát od pražského akademického malíře Josefa Hellicha. V roce 1854 posvětil oltář děkan Ferdinand Frieben.
Za oltářem po stranách stávaly a dodnes stojí 2 sochy moravských věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje. Sochy pocházejí z dílny Eduarda Harnacha, řezbáře z Vysokého Mýta, který je vytvořil v roce 1860. Tentýž rok sochy posvětil František Paleček. tyto sochy byly označeny jedním inventářem kostela jako "nevkusné", proto se při příležitosti velkých oprav v roce 1912-1913 nechaly udělat nové od pražského řezbáře V. Buska.
Dříve míval studnický kostel i kazatelnu a křtitelnici. Kazatelna bývala dřevěná a na ní byl zavěšen obraz Dobrého pastýře od Josefa Hellicha. Původní křtitelnici zhotovil také ze dřeva řezbář Václav Zach, uvnitř byla měděná pocínovaná mísa. Staré prameny hovoří o tom, že křtitelnice svou "prostotou až zaráží", a snad právě z tohoto důvodu se objednala v roce 1902 od Josefa Hlobila nová křtitelnice z kararského mramoru.
Uprostřed kostela stály lavice z dubového i měkkého dřeva. V roce 1908 bylo v kostele 26 lavic, v roce 1947 bylo 18 dohněda natřených lavic nahrazeno novými modřínovými. V kostele bývala zpovědnice dubová a podle faráře Františka Strakoše "nepraktická, ačkoli předpisům církevním vyhovující". K vybavení kostela také patřily a do dneška patří osmiregistrové varhany. Vyrobeny byly v dílně bratří Riegrů v Krnově a vysvěceny v roce 1891.
Fasáda kostela změnila během let několikrát barvu. Staré prameny hovoří o bíložluté nebo bílé omítce. V roce 1901 pro změnu o bledě zelené. Po roce 1913 se ale faráři nebo farníkům zalíbila barva žlutá a u té se zůstalo až do dnešních dnů.
Až do roku 1900 stávala u kostela obecní budova, která původně sloužila pravděpodobně jako obecní věznice a potom ke skladování hasičské výstroje. V roce 1900 rozhodl kostelní konkurenční výbor, že tuto budovu dá strhnout, jelikož se nehodí svým účelem do blízkosti svatyně.
V roce 1898 prošla důkladnou renovací fara. Budova byla napadena houbou, která vnikla nejen do nové prkenné dlažby (pokládala se teprve v roce 1894), ale i do zdiva. Následkem toho musela být podniknuta celková obnova dlažeb (včetně odvezení hlíny 1 metr hluboko a navezení nového štěrku), ale i izolace stěn. Před farou se v roce 1898 postavil nový dřevěný plot. Na faru i do kostela bylo v roce 1931 zavedeno elektrické vedení.
Během staletí se od roku 1731 do 1945 vystřídalo ve Studnicích celkem 17 duchovních.
Během druhé světové války byly fara a kostel poškozeny. Ihned po osvobození se začalo s nejhrubší opravou kostela. Následujícího roku přišla na řadu fara.
Na kostelní věži byly v roce 1972 nainstalovány 2 nové zvony. O 2 roky později byla pořízena nová střecha z břidlice nad presbytářem. Za další rok byla novou střechou pokrytá i věž. V letech 1976 - 1978 byla krytinou pokryta i část nad chrámovou lodí. V roce 1980 byla provedena oprava elektroinstalace a interiér kostela získal čerstvou výmalbu. V roce 1985 došlo na výměnu oken a byla opravena fasáda kostela. O 2 roky později byly pořízeny nové venkovní dveře do kostela i sakristie, taktéž byla nainstalovaná akumulační kamna a elektrické zvonění.
V roce 1981 začala demolice fary. Stěny této budovy byly provlhlé a plesnivé až do výšky 2 metrů. Náklady na postavení nové budovy byly asi poloviční než částka potřebná na opravu stávající fary. Farář našel během této doby prozatímní ubytování v bytě místní mateřské školy. Ačkoliv spodní část se podařilo dokončit až za 2 roky, horní část byla namontována během 10 dní. Farář se tak mohl do nové budovy typu OKAL 117/38L přestěhovat 11. 11. 1983. V následujícím roce byly ještě opraveny hospodářské budovy a garáž.
Na rok 1999 připadlo výročí 150 let od zázračného zachránění obce od epidemie cholery. Od roku 1849 putovali studničtí věřící vždy poslední neděli v srpnu k Panně Marii do Sloupu, aby ji poděkovali za milost a záchranu a vyprosili si další pomoc. V dobách totality musel farní úřad žádat o povolení k pouti ONV, lidé však putovali do Sloupu spíše soukromě. Tradice společné pouti byla po mnoha letech obnovena právě až v roce 1999.
Na přelomu století se církev spolu s přispěním obce pustila do finančně i pracovně nákladné opravy věže. Střecha věže byla pokryta měděným plechem a opatřena měděnými okapy. Při této příležitosti byla kvůli novému pozlacení snesena báně s křížem. V ní se našel památný list, který tam předkové uložili při předešlé opravě před 120 lety. Nad vchodové dveře byl umístěn zrestaurovaný erb kardinála Schrattenbacha, který předtím visíval na staré faře. Bohužel, ani rok nezdobil tento skvost průčelí kostela. Dne 11. 9. 2001 erb zmizel. Policie sice vypátrala pachatele, ten však tvrdil, že se mu erb rozbil, a proto ho vyhodil. Schattenbachův znak je pravděpodobně navždy ztracen.
Dne 2. 9. 2000 posvětil při mši svaté v místním kostele sv. Jiljí vyškovský děkan Antonín Štefek nový obecní znak a prapor.
